Úvod
Aktuality
Tipy na výlet
Blízké okolí
Zajímavosti
Cvrndorf
Význačné osobnosti
Před sto lety
Královédvorský okruh
Kvíz
Poloha
Fotogalerie
O nás
Odkazy

Historie

Hartský potok

Něco málo o historii Podhartě

Podharť, nebo dokonce Českou Podharť byste hledali v seznamu obcí a měst České republiky marně. Nikdy žádnou samostatnou obcí nebyla, byla pouze severním předměstím někdejšího věnného města českých královen, Dwuora (paní) Králové, nyní psaného jako Dvůr Králové nad Labem. Toto město Královéhradeckého kraje vzniklo teprve před něco málo jak sedmi sty léty a nepatří jistě k nejstarším. Příčinou pozdějšího osídlení byly přírodní podmínky, kdy se počalo stavět v pohraničním královském hvozdu, který je dodnes nazýván "Královstvím". Nebylo tu cest, a ani protékající Labe nebylo splavné. Také podhorská, kopcovitá a kamenitá část této lokality nedávala žádné příznivé podmínky k hospodářské činnosti. 7m splav
Přesto i zde došlo k osídlení města a po delší době i jejího severního předměstí - Podhartě. Pojmenování se této výspě města dostalo podle části královského hvozdu, která byla pojmenována jako Hardt. Protože se první osídlenci usídlili pod touto Hartou, pod kterou dodnes protéká potok, jenž rovněž přejal své pojmenování podle lesa Harty a stal se "Hartským potokem". Na tomto potoce, kterému se za staletí dostalo ještě německého přejmenování "Katzbach", došlo k prvnímu osídlení. Gruntovní knihy z roku 1565 dokládají, že to byly dva mlýny s pilami, pojmenované jako Hořejší a Dolejší, zvaný Podhartní. Hořejší, nebo také zvaný "Skalní" stával na místě někdejší přestavěné komunální prádelny a čistírny. Dolejší podhartní mlýn stával do zániku na místě pozdější továrny Winternitz - Friedmanově, (později Hellmannově). Uvedené továrny využívaly ve svých počátcích k pohonu svých tkalcovských mechanických stavů vodní síly Hartského potoka. Mezi uvedené továrničky se později vklínila ještě tkalcovnička bratří Hawlů. Hellmanova továrna
Vlastní obydlená Podharť se rozprostírala na opačné, tedy pravé straně Hartského potoka, v dnešní ulici Vrchlického a Purkyňova. V prostoru dnešního Kovářova zahradnictví byla pole. Směrem dolů ke vzdálenému městu byla "osedlá stavení" - v dnešní hoření části ulice Štítného. Zhruba v polovině devatenáctého století bychom tu napočítali 22 stavení dřevěných a 38 kamenných. Jakýmsi středem těchto staveb bylo jmenované zahradnictví a prostranství před školou, kde se říkalo "Na Place". Na katastrálním plánu z Rakousko-uherského mocnářství, datovaném roku 1841, je toto sídliště našich předků označováno jako "Podharder Vorstadt" - tedy jako předměstí, rozkládající se od "starého" hřbitova po les Hartu. Tato někdejší odlehlost od vlastního města dávala Podharti vzhled vesničky a po dlouhá léta si zachovala svůj osobitý sousedský ráz.
Autor: Pavel Janoušek

logo hasičů

Hasičský sbor.

Chraň život a majetek lidský - tak zní heslo hasičů.
Již v roce 1868 svolalo několik královédvorských občanů schůzi do Hankovy zahrady, kde se jednalo o založení hasičského sboru v našem městě. Dne 18. listopadu 1872 přijelo do Dvora Králové 30 hasičů v čele s podvelitelem p. Janem Hofmanem z Trutnova s hasičským náčiním, aby zde uspořádali první veřejné hasičské cvičení. Nutno podotknou, že v té době již město vlastnilo obecní stříkačku zakoupenou v r. 1850 a stříkačku zakoupenou zdejším právovarečným měštanstvem v r. 1869. V roce 1892 byl slavnostně zasvěcen prapor. Hasičský sbor sídlil v té době v kolně vedle kostela Sv.Jana Křtitele. Se stavbou hasičské zbrojnice se začalo až v roce 1898 na pozemcích, které darovali občané a město přispělo částkou 800 zl. Plán stavby zadarmo vytvořil mistostarosta sboru Robert Horkner. stará zbrojnice V září téhož roku byla hasičská zbrojnice slavnostně předaná k užívání. Dle kroniky bylo do r. 1923 zaznamenáno 1755 požárů. V roce 1911 byly zavedeny požární automaty a zvonkové poplašné zařízení. V roce 1920 byl zakoupen z důvodu požárů v továrnách drahý velký posouvací žebřík. V kronice se o této investici můžeme dočíst :
"...a jakkoliv cena jeho byla značná, podotýkám, že stačí úplně zachránění jediného života lidského, aby byl zcela zaplacen."
podle kroniky p. Bedřicha Söllnera volně zpracovala Lenka Prajzlerová

nová zbrojnice V roce 1970 byl zřízen ve Dvoře Králové nad Labem profesionální sbor hasičů.
V roce 1971 se ve dnech 21. až 27. června konaly slavnosti k 100 výročí založení požárního sboru ve Dvoře Králové n/L. Před požární zbrojnicí byla vystavena jak moderní, tak historická technika a ve výstavní síni Staré radnice obrazový materiál a protipožární dokumentace. Součástí oslav byla soutěž požárních družstev v okresu, která se konala na stadionu v Podharti a slavnostní zasedání v Konšelské síni Staré radnice, kde obdržela místní jednota US ČPO prapor a čestné uznání MNV. Tři členové sboru obdrželi medaile.
Dne 16. listopadu 2010 byla za přítomnosti několika význačných osobností slavnostně předaná hasičům nová stanice v Podharti. Kompletní stavba, včetně příjezdové komunikace trvala 13 měsíců a stála více než 32 milionů korun. Město Dvora Králové nad Labem přispělo částkou 8 milionů korun.

Stoletá hospoda v České Podharti očima pamětníků.

Mezi více jak stoleté hospody města Dvora Králové nad Labem patří dosut stále oblíbený hostinec , nebo chcete-li restaurace u Laušmanů. K jejímu postavení došlo na severním předměstí města, které neslo název Česká Podharť, krátkou dobu dokonce České Podhradí. Svým pojmenováním Česká se odlišovala od východněji položené Podhartě Německé (nyní Nová). K odlišení došlo, s největší pravděpodobností, na základě zde sídlících národností.
Kronika Stolové společnosti „Obec Cvrndorf“ správně uvádí, že pojmenování se Podharti dostalo od okrajové části někdejšího „královského hvozdu“ nazývaného od nepaměti Harta. Protože první osídlenci stavěli své prosté domečky pod onou Hartou, nazývali se „podharťáky“. Tolik jenom krátce o místě, kde si ve druhé polovině devatenáctého století postavil pan Jan Laušman svůj hostinec. Na tehdejší dobu to byl čin podnikatelsky velmi odvážný. Podharť měla necelých sto domečků s 639 obyvateli a pitné vody ze starého pramene se jí dostalo teprve v roce 1875 zásluhou jednoho z předků Jana Laušmana. Zanechme však všech datumů, které si jistě žádný z čtenářů nezapamatuje. Vždyť tehdy byla ještě Podharť od města vzdálená a připomínala spíše vesničku.
Dnes najdeme uvedený hostinec ve Vrchlického ulici pod číslem 788. Po prvním majiteli Janu Laušmanovi tu čepoval jeho syn Emanuel a dalším pokračovatelem se stal potomek Jan. Vnější vzhled se od svého založení takřka nezměnil. Musel však obstát v soutěži s ostatními podharťskými hospodami a tak byl neustále svým vybavením zveleboval.
Podharť měla postupně další čtyři hospody. Nejvýše pod samou nemocnicí to byla Klustova, níže v nynější ulici Wagnerově „U Slunce“ s kuželníkem – hampejzem, pod památníkem T. G. Masaryka Rouskova a nahoře ve vzdálenější ulici Tyršově Hakova, později Pivokoňských. Ve většině ze jmenovaných hospod se dostávalo hostům i té nejintimnější dámské obsluhy. Všechny však měly svoje „štamgasty“. Nedochovala se z nich však žádná. Zůstala jen ta Laušmanova o které také není známo, že by kdy hostila „kněžky lásky“. Výsadní postavení v Podharti měl vždy Laušmanův hostinec, který neměl jiné vžité pojmenování a dodnes je tak po svých prvotních majitelích nazýván. Taneční sál hostince patřil co do velikosti ke dvěma dalším městským „U Bauerů“ v Hejdukově ulici a později Karlovu. Svoji vnitřní výzdobu však uvedené dva sály předčil svoji výzdobou a vybavením. Stěny tanečního sálu byly vyzdobeny poprsími našich národních velikánů, bylo přistavěno prostorné jeviště pro možná divadelní představení a hlavně hudebníky. Vždyť tehdejší dechové orchestry pánů Kejklíčka, Mühlbauera, Vlka a hasičů bývaly mnohočlenné a musel se jím dát patřičný prostor.
Čepovalo se tu místní Klazarovo světlé pivo, ale také černé Hermanseifské z Rudníku. Na rozdíl ode dneška se pumpovalo ze sklepa vzduchem, tehdy ještě ze dřevěných sudů. Vzlykající pumpa byla po dlouhá léta v chodbě. Majitel zdejšího pivovaru pan Klazar se také postaral o to, aby se pivní potrubí čas od času „profouklo parou“. V době druhé světové války (za protektorátu) se čepovalo řídké válečné, sedmistupňové pivo a navíc bylo ještě přidělováno v omezeném množství.
Výzdobou nad vstupními dveřmi do lokálu byla hlava bradatého kozla, stěny zdobilo několik historických obrázků a staré hodiny – pendlovky. Hodiny musela mít v minulosti každá hospoda. Určovaly policejní zavírací hodinu. Není žádným tajemstvím jak se uvedená hodina dodržovala. Tichým karbaníkům stačila zatemněná okna, hlučnější společnost se stěhovala do zadní místnosti a nepolepšitelní hosté skončili na ulici. Dobrý hospodský si dovedl poradit vždycky. Pendlovky od Laušmanů si jeden z pozdějších nájemců odnesl do hostince „U Raků“.
Všichni původní majitelé byli české národnosti s vlasteneckým cítěním a dali tomu průchod i v lokále. Tehdy do zábavy nezasahovala talevize, hosté si mohli v klidu pohovořit a když přišlo několik dalších, přibylo čárek na tácku, tak se mohlo i zpívat. Starší generaci utkvělo v paměti, že tehdy pan Laušman přinesl housličky a rád zpívající podpořil. Nesměly to ovšem být žádné odrhovačky. Měl rád národní a hezké lidové písničky. O zábavu se později dovedl postarat i podharťský legionář Olda Vyhledal svými „zednickými varhanami“. Dělal to rád, platilo se pivem a nějakou štamprličkou. Hosté si v té době dovedli udělat svoji zábavu a je jen ke škodě, že to až na výjimky z hospod odešlo. Padesátá léta minulého století ukončila činnost původního majitele. Nebylo řízného Klazarova piva, zkáze podlehl sál, kde se na příkaz nadřízených sušilo uskladněné obilí a trvale vyboulila parketová podlaha. Není třeba se zmiňovat o řadě dalších provozovatelů, kterým byla v péči Rastaurací a jídelen hospoda postupně svěřována. Byli mezi nimi lepší i horší. Bývalého lesku Laušmanovy hospody však nedosáhl žádný z nich. Teprve nový majitel pan Ryba se snaží postupně navázat na více jak stoletou tradici Laušmanovy hospody v Podharti. O tom se však můžete přesvědčit sami. Tolik bývalý kronikář Pavel Janoušek.

Kamenolom

Počínaje středověkem se již v okolí města lámal kámen. Svědkem toho jsou špatně dochované městské hradby a Šindelářská věž. Kamene bylo třeba na stavbu domů, zvlášť když to bylo panovnicí Marií Terezií nařízeno, aby se předešlo četným požárům dřevěných městských domů. Dále byl kámen využíván na zpevnění základů cest a později i k jejich dláždění. Zdejší lámaný kámen byl tvrdý a žádaný. Největšímu lomu nad zdejším hřbitovem se dostalo pojmenování „lom tvrdého pískovce“. Počátkem 20. století tu našlo práci mnoho lamačů i kameníků a tlukot jejich kladívek se ozýval také z lomu na protější straně Hartského potoka. Tento lom však zanikl z obavy, aby nebyl narušen velmi blízký „Starý pramen“.
Nad Vorlechem, na samé úrovni lesa, byl zaniklý lom „Riegrův“. Dnes již zcela zastavěné prostranství před bývalým lomem a lesíkem Riegrákem je stále oblíbeným místem malířů.
Nejdéle docházelo k těžbě kamene v uvedeném lomě nad současným hřbitovem. Mistrovství zdejších střelmistrů, lamačů a kameníků dokazuje odlomený kus tvrdého pískovce o rozměrech 700/200/150 cm z let kolem r.1910. Tento kamenný kvádr je nyní vztyčen nad hromadným hrobem 145 ubitých obětí „pochodu smrti, vězňů z koncentračního tábora Gross Rosen, v Choustníkově Hradišti.
S kamenem tohoto lomu se můžeme setkat na stavbách městské spořitelny, školy Schulzovy sady, kostela sv. Jana Křtitele, radnice, okresního domu (lázní), na hřbitovních vratech, nemocnic i jiných stavbách. Zdejší kámen bychom však také našli na budově pražského Národního muzea, bývalého ministerstva železnic, pražského paláce Adria, právnické fakulty a byl dokonce použit na dostavbu Chrámu svatého Víta. Traduje se, že byl také použit na stavbě památníku Jana Amose Komenského v nizozemském Naardenu.
Úryvek z knihy Podharť dětem i dospělým, autor Pavel Janoušek

Pomník T.G.Masaryka

Dne 7.října 1923 byl v podharťském hostinci u Rousků ustanoven výbor pro postavení pomníku T.G.Masaryka. Dle návrhu sochaře Josefa Pelikána, žáka J.V. Myslbeka zhotovil pomník Václav Wagner, kamenické práce provedl Josef Bárta. Do základů pomníku byla umístěna pamětní listina se seznamem občanů Podhartě padlých v I.světové válce a listina s podpisy padesáti členů výboru, kteří se o pomník zasloužili. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 22.6.1924.
V roce 1942 byl pomník odstraněn, v roce 1945 obnoven. V roce 1953 byl poškozen, rozebrán a busta uložena na obecním dvoře. Znovu byl odhalen pomník roku 1968 ale na svém místě pobyl pouze do roku 1972. Dne 22. června 1990 (doufejme že již naposledy) byla opravená busta na novém podstavci odhalena starostou města Ing. Kačerovským. Opravy provedli Jaroslav Černý a František Ruda. Pouzdro s původními pamětními listinami se ztratilo, zachovaly se jenom kopie. Nové pouzdro v základech obsahuje historické i současné dokumenty o osudu pomníku.
Pomník T.G.M. původní Pomník T.G.M. r.1970 Pomník T.G.M.nyní

Něco málo o podharťské škole 1902 - 1918

Koncem 19. století se několikrát po sobě domáhali podharští občané zřízení školy. Důvodem byla neschůdnost cesty do města. Místní školní rada tuto snahu podporovala. Důrazně se proti tomu stavěli zástupci Lipnice, kteří argumentovali tím, že by tato škola sloužila pohodlí podharťských žáků. Po mnoha intervencích bylo v roce 1903 Zemskou školní radou a výborem konečně dosaženo souhlasu. Škola však byla postavena už v letech 1902 - 1903 jako trojtřídní pro Českou a Německou Podharť, Vorlech a Chaloupky. Původní stavba školy byla jen ta jižní nepodsklepená. Tento školní obvod měl víc jak čtyři stovky školou povinných dětí, z toho do té podharťské bylo zapsáno 184. O deset let později byla postavena severnější, podsklepená část školy. V školním roce 1909 - 1910 bylo povoleno otevřít čtvrtou a pátou třídu a děti se učily i v protější budově pana Linka.
Učitelé a učitelky nastupovali po maturitě na učitelském ústavu jako zatímní podučitelé a teprve po zkouškách způsobilosti dosáhli definitivy. Učitelky byly v celibátu, ale dětmí oslovovány "paní učitelko". Tak tomu bylo až do roku 1919, kdy byl celibát učitelek zrušen. Kontrola nad školou příslušela školnímu inspektorovi. Až do roku 1918 je tu náboženství jako nejdůležitější článek citové výchovy žáků.
Školu vydržuje obec, ale učitelé spolu s dětmi se snaží zlepšit finanční situaci besídkami, recitací, zpěvem a malými divadelními scénkami. Také tu byli mecenáši z řad stolových společností, hlavně Cvrndorfu. Podporovali ji i hosté hospod, živnostníci a továrny Hellman, Deutsch, Sochor a Neumann. Získané peněžní částky sloužily k zakoupení školních knih, pomůcek, šatstva, bot a prádla pro chudé děti. O zdraví dětí podharťské školy pečoval MUDr. Měšťák. Nejčastějšími nemocemi byly spalničky, příušnice, méně bylo spály, nechyběl ani svrab. Už tehdy utužovala škola zdraví žáků tělocvikem na školním dvoře, vycházkami do přírody a došlo i k sázení stromků po Podharti i ve Vorleše.
Červnové výstřely v Sarajevu roku 1914 a následná válka vyhnala mnoho učitelů do války. Nedostávalo se palivo, slučovaly se třídy, prodlužovaly velikonoční i vánoční prázdniny. Učitelé musí provádět v rámci "válečné péče" soupis zásob mouky, výsevu, organizovat sběr milodarů a jiné akce směřující k válečným podporám.
Z obvodu podharťské školy odešlo do války 162 mužů a tíha výchovy připadla ženám. To se projevilo na chování žáků a byl proto zřízen školní útulek. Dopoledne dostávalo každé děcko krajíc chleba a podvyživeným dětem se v roce 1917 krátce vařily polévky. Z té doby dochází k dodnes využívanému zavádění letního času. Žáci vysazují obětem války lípy. Alej v Nedbalově ulici je toho němým svědkem. Ukončení války v roce 1918 provázela epidemie "španělské chřipky" a proto byla škola po celý měsíc uzavřena.
Po ustavení Československé republiky se do školy vrací demobilizovaní učitelé. Obnovilo se školní stravování a školní jídelně se dostalo pomoci od americké mise. Čtyřiceti dětem se podávalo kakao a sto žáčků dostávalo vydatné polévky.
Účast na náboženských úkonech se stala dobrovolnou. Rapidně klesla příslušnost k dřívější, téměř stoprocentní římsko - katolické církvi.
Tato napsaná stať je čerpaná z "Pamětní knihy" kterou postupně vedli řídící učitelé Alois Pavlík, Josef Tobiášek, František Šimůnek a Josef Lhotský.
zpracoval: Pavel Janoušek

Vodovod

Souvislost s Podhartí má také vybudování spádového vodovodu, který zachycoval a dosud zachycuje zdravou pramenitou vodu ze skal na pravém břehu Hartského potoka. Byla to tehdy chlouba našeho města a čin vpravdě revoluční. Vždyť se psal rok 1817 a naše město nepatřilo mezi největší. Zcela pravdivá jsou slova na pamětní desce (v pořadí již druhé) tohoto "Starého pramene":
starý pramen "Dvé převzácných pokladů Tobě uštědřeno Dvore památný, jeden v starobylé kryl se věži, nyní slavných předků slávu pěje. V šumu lesním poklad druhý, přebohatý nad vše posvátný, V střed Tvůj k synům kéž vždy věčným klidem spěje. Rukou ochranou Nejvyššího bohatství střez blahé sídlo, Všemocný Pán žehnej, by Dvora nezaniklo zdravé zřídlo !" Pozn.LP i tento druhý nápis byl rozbit a na prameni jej už nenajdeme. Tím prvním pokladem byl v té době myšlen "Rukopis Královédvorský", druhým zde podchycený pramen. V uvedených letech za správcování měšťana Jana Koppa, byl vodovod nákladem 16.856 zlatých a 6 krejcarů vídeňského čísla zřízen a položeno potrubí přes Podharť do města o délce 1.446 sáhů (2.750 metrů). Bylo dřevěné a 562 kusů kmenů dalo město zdarma. Na této stavbě se podílelo 94 pravovárečných občanů. Pro úplnost ještě tolik, že od roku 1880 se dřevěné potrubí postupně nahrazovalo kovovým a v roce 1908 bylo přestavěno celé. V roce 1857, ke čtyřicátému výročí nalezení Rukopisu, byla na náměstí postavena kašna se Zábojem. I ta má svým tvůrcem souvislost s Podhartí.
Je však s podivem, že z tohoto "Starého pramene", vedeného přes Podharť, se podharťským nedostalo ani kapičky. Teprve 10. července 1875 povolili váreční páni zřízení kašny v Podharti a my se můžeme dočíst z "Knihy zřízené od obyvatelů předměstí Podharťského : Co práce to dalo a 47 roků trvalo, než nám bylo štěstí přáno a voda dána a s pomocí Boží jsme ji získali. Dne 5. září o šesté hodině odpoledni se voda vpustila do naší kašny. To se oslavilo hudbou a střelbou za účasti mnoha lidí. Tu práci provedli občané podharští - Jan Wagner obecní zastupitel, Jan Laušman a Anton Máslo roku 1875."
kašna kašna Kde se v nynější Vrchlického ulici kašna nacházela nevíme. Poté byl v roce 1908 postaven nad Podhartí vodojem a ten již napájel podharťské ze "stojanů".jeden z nich i když neúplný, je stále ještě ve Vrchlického ulici, zbylé v ulici Purkyňově a na prostranství před školou zanikly. Bývalé kamenné kašny na vodu z města i Podhartě můžeme dosud vidět na místním hřbitově. Roku 1877 převzala tento vodovod obec.
Převzato ze sešitu Podharť vzdálené a blízké minulosti sepsal Pavel Janoušek

Husův domov

Husův domov Husův domov V České Podharti nebyla až do konce 19. století česká škola. Německá sídlila od roku 1884 ve Vrchlického ulici. Škola byla postavena v roce 1884. Později byla přemístěna do Hrnčířské ulice (nyní Sladkovského), kde zůstala až do roku 1945.Po vystěhování německé školy sloužila budova jako městský chudobinec. Měl zde i byt policejní komisař Benedikt. Poté byla v budově mateřská školka, školní družina a školní jídelna. Po rozsáhlých opravách byl zde dne 31. srpna 1995 slavnostně otevřen výchovně léčebný ústav pro mládež Husův domov. autor: LP

Křížek

Křížek Podharť také zdobil křížek, později Boží muka. Původní dřevěný křížek byl několikrát pro své stáří obnoven a postupně měnil místo. Prvně stával nad dosud nepostaveným Laušmanovým hostincem. Měnil vzhled, až se nakonec stal kamenným a občané si na jeho postavení potřebný finanční obnos mezi sebou vybrali. Na obrázku pořízeném z "Knihy zřízené od obyvatelů předměstí podharťského z 16.května roku 1871" je potvrzeno těmito slovy :
"Kříž (rozuměj již stávající kamenný) zřízen v roku 1864 od občanů předměstí České Podharti, stojí 79 zlatých r.č. Posvěcen dne 4. října 1868. Opraven a pozlacen v roku 1872, výlohy za to 7 zl. 88 krejcarů r.č."
Poslední stěhování proběhlo ve dnech 14. - 16. září 1911, kdy byl přestěhován na dnešní místo u Husova domova.
Stalo se tak za starostování pana Hynka Šubrta, kdy byl objeven pamětní spis. Obsahoval údaje o tom, že v tomto roce čítalo naše město 15 051 obyvatel, z tohoto počtu 1337 Němců. Napočítáno bylo 3327 rodin, 7387 mužů, 7664 žen a 1202 čísel domů. Dále psáno, že takové sucho nepanovalo od roku 1616, rolníci nemohli zasít a zapsán je i let aviatika Ing.Jana Kašpara u Novoles.
Výňatek z knihy Podharť dětem i dospělým autor: Pavel Janoušek

Nemocnice

Nemocnice Charitativní činnost spojená s péčí o nemocné je záležitostí velmi starou.
Ve Dvoře Králové n/L byla již roku 1602 postavena budova pro nemocné. V roce 1846 stál špitál pod Dolení bránou (asi v místech bývalé prodejny nábytku). Měl tehdy 8 lůžek. Potřeba míst pro nemocné ale neustále stoupala, a proto byla na nábřeží postavená budova nová.
V červnu roku 1924 byla zahájena pod lesem v České Podharti stavba nové nemocnice. Provedla ji firma Hořeňovský z Pardubic. Dne 2. července 1927 byla slavnostně otevřena Masarykova všeobecná veřejná okresní nemocnice ve Dvoře Králové nad Labem. Primářem nemocnice se stal dr.Josef Geisler (mimochodem -pradědeček herečky Ani Geislerové).
autor článku : Mgr.Jana Roupová
rybník

Podharťský rybník

Významnou středověkou stavbou je dosud dochovaný rybník"Podharťský". Ještě ve druhé polovině minulého století byl našim babičkám nápomocen při praní prádla. Nebylo automatických praček, vyvářelo se v prádelním hrnci, pralo v neckách pomocí valchy, bílilo na trávníku před školou nebo na palouku u rybníka. Děti na sluníčku prádlo bílily kropením a maminky v rybníku máchaly.
Tato důmyslná středověká stávba podharťského rybníka sloužila hlavně vlastnímu opevněnému městu. Vodu odtud vedl otevřený potůček dnešní ulicí Čechovou, prošel pozdějším zahradnictvím pana Müllera do dnešní ulice Jiráskovy (na Tašinberk) a odtud až na roh bývalé tržnice v ulici Fügnerově. Tady se říkalo Na žlabě, protože zde se potůček, zvaný později Gollův, podle potřeby žlaby rozváděl buď do obranných vodních příkopů pod městskými hradbami, nebo do vlastního opevněného města.
V roce 1902 se stal Podharťský rybník "letními lázněmi" nejen pro obyvatele Podharě, ale i pro "městské" návštěvníky a proto tu byly postaveny i potřebné "kabiny".
Výňatek z knihy: Podharť dětem i dospělým Autor: Pavel Janoušek
Povzdech autora webu LP : Pamatuji si že ještě v 70 letech zněl u rybníka smích koupajících se dětí i dospělých. Škoda že rybník si v současné době někteří lidé pletou se smetištěm.

Střípky historie

Pan soudní rada a dlouholetý archivář našeho města A.Schulz nám zachoval v "Průvodci Dvorem Králové" tuto historii o poustevníkovi. V nedaleké "Bukovině", kde se říká "U Pramene"(nad nynější Podhartí - dříve Českou Podhartí), bydlel sivobradý poustevníček s pichlavýma očima a sněhobílým "cingulum". U poustevny, nad pramenem se země mocně tryskajícím, byla kaplička se zvonečkem, věžičkou a obrazem nádherné Salome. Ta byla dle legendy vyobrazena jakoby v bronzu, jen na zeleném závoji kolem boků vpředu na uzel zahnutým, jak křepčí před svým otčímem. Na dlani své pravice, vzhůru vztyčené, drží hlavu svatého Jana na okřínu.
Tu kapličku s obrazem, věžičkou a poustevnou kázal v 18.století dvorský magistrát rozbourat. Že se tak stalo potvrzuje dopis Jana, hraběte ze Šternberga, zaslaný 28.6.1786.
Abyste na tamější poustevnu dalšího nákladu vésti nemuseli, prodali jste ji po úmrtí poustevníkově za 45 zlatých z výhradou, že bude rozmetená. Udělali jste tak dobře, neboť poustevníci, zvaní také lesní bratři, nejsou dle nejvyššího nařízení ze dne 12.1.1782 již trpěni. Tak skončilo dlouhé období dvorských poustevníků.
Poustevníček si prý pokrýval svou hlavu kněžským kvadrátkem a byl znám tím, že se živil dobře, ale neoprávněně, "kurýrováním" dobytečka svého blízkého okolí. Poustevníček však byl, přes zákaz, zřejmě s tichým souhlasem magistrátu, ponechán v poustevně při své bohulibé činnosti až do své smrti.
Volně, na požádání, zpracoval bývalý kronikář Pavel Janoušek